Po spadlém listí starý hrobník kráčí,
zklesle, bez života, napříč ticha.
S lopatou a smutkem neohrabaně se vláčí,
nikde nikdo nemluví, nehýbe se, nedýchá.
Vítr proti němu jako naschvál se obrací,
on jen otročně jde a nikde se neohlíží.
Jeho zašedlá hučka se vzorem se v dáli ztrácí
a v dohlednu déšť v doprovodu bouře se blíží.
Stahují se mraky pomale v pozadí s hvězdným nebem.
Končí mu služba a domů si vytlačuje šlepěje v listí,
stromy, jako kdysi, už neoplývají medem,
jen veverky vně dutin mlčky hnízdí.
Život mu je tónem, tónem znějícím stále a stále dokola.
Jeho přítelem je samota a nebožtíci pod květinami,
čas od času na drobky vrány si přivolá,
pozoruje pláč, jež končí hlinitými hlubinami